927x127 HEAD VPRAVO

Když jsme ovládáni "zastaralými programy" mysli - 1. část

  • Napsal(a) Alena Jáchimová
Každý z nás si vytváří vlastní názor na svět a své možnosti v něm. Jsme přesvědčení o tom, že víme, co je a co není možné...

Často se stává, že tyto názory nejsou naše. Přejali jsme je od lidí ve svém okolí, jsou to osobní zkušenosti našich rodičů, učitelů, autorit. Uvěřili jsme jim. Ba co víc, řídíme se jimi. Je to náš navigační systém – „autopilot". Tento „autopilot", kterému nevěnujeme mnohdy ani pozornost, nás veze životem. Vozí nás bezpečnými, známými, vyzkoušenými cestami. Je spolehlivý. Ovšem nepřemýšlí, nerozhoduje, neinovuje. Drží se toho, co zná a dosud bylo ověřeno jako funkční, jisté.

A to je opravdu úžasné – ověřeno praxí, nestojí nás to skoro žádnou námahu a energii. Jen to má dva malé háčky. Autopilot funguje spolehlivě pouze tehdy, když se chceme dostat tam, kam jsme se dostávali vždy. Představte si to například jako trasu z práce domů. Stokrát už jste jí šli, stokrát už jste ji jeli. Myšlenkami můžete být kdekoliv a přesto dojedete bezpečně na místo určení. Mnohdy si ani nepamatujeme, kudy jsme šli či jeli. Z našeho snění nás probouzí až hlas kolegy, jeho pozdrav a nám dochází, že už jsme v zase práci.

Silva je dynamický člověk, spolehlivý s velkým smyslem pro povinnost. Je matkou dvou dětí, dospělého syna (25 let) a dcery v pubertě (12 let). Její manžel podniká a ona mu pomáhá. Dohlíží na účetnictví a pokud je potřeba někam zajít a něco vyřídit, udělá to. Miluje ho. Ona sama je spolumajitelkou realitní kanceláře. Stará se o marketing a obchod. Baví ji to. Taky se musí postarat o velký dům. Zrovna dělají nutné opravy. Dohlíží na ně. Dál je tady zahrada. Hodně sil jí v poslední době bere nemocný tatínek. Zlobí se na celý svět od té doby, co maminky před půl rokem náhle zemřela. A Silva? Už nemůže. Je unavená a přesto neusne bez prášku. Ač je kolem ní kupa lidí, je na všechno sama. Nikdo jí nepomůže... Snad... kdyby tady byla maminka... Silva je – jak vidíte - velmi schopný člověk, nadaný, pracovitý. Stará se o všechno a o všechny. Je v tom opravdu nepřekonatelná. A má z toho dobrý pocit. Vadou na kráse je jen to, že je vyčerpaná...

Silva má řadu dobrých návyků. Mohlo by to takto fungovat do nekonečna, „ale" nesmělo by se nic změnit. Nesmí do hry vstoupit žádná nepředpokládaná událost, žádná změna. Jenže to by život nebyl životem. Máme své limity. V takovém případě je na nás vzít si „řízení" opět do svých rukou. Je to logické, ale upřímně, děláme to? Častěji máme osvojený jiný zvyk. Začneme brblat: představte si, že jdete známou ulicí, vaše mysl je zaměstnaná tím, co vás dnes čeká. Máte opět náročný den. Možná se zaměstnáváte tím, jak vše stihnout či jak uspět v náročném rozhovoru s kolegou nebo šéfem. A najednou! Prásk!! Padáte k zemi. Ještě včera, když jste tudy šla, byl chodník v pořádku. A dnes? Je tady pár kostek vyndaných. Zkrátka díra. A vy? Samozřejmě v ní. Dost možná s vyvrknutým kotníkem. Dost možná jste se jen lekla. Většina z nás začne nadávat na nepořádek, šlendriánství druhých lidí. Obvinit druhé nebo se litovat je snazší než si přiznat fakt, že jsem byla „duchem nepřítomná". Že jsem si zvykla nechat vše na svém „autopilotovy". Přestala jsem zkrátka vnímat realitu. A ta? Se změnila... Nic víc? Ne, jen to vyžaduje moji plnou pozornost a kreativitu. Bez ohledu na to, co kdo měl a nebo neměl, udělal či neudělal, tu zůstává fakt, že je na mne dostat se z díry ven. Postarat se o sebe, pokud nestojím o to být obětí daných okolností.

Smrt maminky a starost o tatínka přidala Silvě další „batoh na záda". Není divu, že pod svým nákladem tato téměř padesátiletá žena padá. Nevidí to, zatím. Stará se o všechny a všechno. Kdo se stará o ni?

Vidíme Svět takový jací jme my a ne takový jaký je...

Když se k nám dostane nová informace, náš mozek se zpravidla začne chovat jako „policajt". Okamžitě ji začne prověřovat a srovnávat s našimi dosavadními zkušenostmi a závěry. Pokud daná informace zapadne, vyhovuje nám, je přijata – bez důkazů. Dokážeme se pro ni nadchnout. Jakmile je to myšlenka či informace, která vybočuje, začneme s ní bojovat. Stává se našim nepřítelem a je vyhoštěna. Mnohdy nepomohou ani sebesilnější důkazy. Náš mozek zpravidla nemá rád nevysvětlitelné a neznámé věci. Zneklidňují ho, stojí energii a úsilí. Potřebuje tedy čas. To je také důvod proč některé naše návyky zastarávají. Obrazně řešeno, neaktualizujeme svého „autopilota" a on jezdí spolehlivě, ale podle zastaralých map. Není tedy divu, že se občas ocitáme ve slepé ulici a nevíme, jak jsme se sem dostali... Jsme v pasti.

Silva je hospodyní, uklízečkou, podnikatelkou, obchodnicí, asistentkou ve firmě svého manžele, matkou, zahradnicí, vede stavebné dozor při opravách domu, je pečovatelkou svému tatínkovi, hromosvodem, poradkyní svému muži, zpovědnicí své dceři a učitelkou, kulturní referentkou pro své přátele, organizátorkou pracovních a mimo pracovních večírků, akcí.... Nikdy, opravdu nikdy není sama. Odpočinek? Ani nepamatuje, kdy měla chvilku pro sebe. Nic nedělat? Tak to v žádném případě... To je zakázané.

Pokud se spoléháme jen na naše zkušenosti, na autopilota, bude se nám zkrátka stávat, že přestaneme od života dostávat to, co chceme. Silviina strategie, její návyky – pokud se je nerozhodne aktualizovat – vedou k vyhoření, vyčerpání. Silnější prášky na spaní, více kávy možná ten okamžik oddálí...

www.alenajachimova.cz

 

Celostní medicína

Osobní rozvoj

Zdraví a krása

// EOF