Kulturistika a permakultura mistra světa Jiřího Čermáka

 Jak dlouho se věnujete kulturistice?

Závodím už 22 let. Šel jsem si zacvičit a hned to zafungovalo – hned napoprvé jsem cítil napumpované svaly. Profesionální rozhodčí Pavel Havel, majitel fitka na Kladně, kde jsem cvičil, mě po sedmi měsících tréninku poslal na juniorské závody.

Už tak brzy?

Ano, dělal jsem před tím atletiku. Na těch závodech, bylo to Mistrovství Čech juniorů, jsem byl čtvrtý. To bylo něco neuvěřitelného, tak mě to chytlo.

Takže tam bylo nějaké předurčení?

Šlo mi to hned od začátku. Samozřejmě je to dřina a všichni začínají ze stejného bodu, to znamená nula svalů.

To, co máte teď na rukou, to je z nuly?

Vždycky se k tomu musíte propracovat, nikdy to není zadarmo. A samozřejmě na to musíte mít genetické dispozice.

Asi musíte být velmi v řádu, mám na mysli výživu a cvičení?

Naprosto. Jsem perfekcionista, když něco dělám, tak to dělám na 100 %, nebo to nedělám vůbec. Teď jsem měl desetiletou závodní pauzu, znovu jsem začal závodit a teď mě čeká MS ve Španělsku v Tarragoně.  Po deseti, spíš dvanácti letech jsem se do toho obul, začal jsem v lednu s přípravou. Je to super krátký termín.

Všichni začínají ze stejného bodu – to znamená nula svalů.

Rok je superkrátký termín?

To je šibeniční termín, já jsem sice nikdy nepřestal cvičit, ale nejedl jsem tolik, měl jsem asi o 15 kg míň.  Rozhodl jsem se, že ve svých 40 letech půjdu na závody. V kulturistice jste na vrcholu do 45 let. Na ten vrchol se dostává postupně, tam nevyhrávají  20letí kluci. Kulturistika je dlouhodobá záležitost.

Já si vždycky myslela, že je to otázka třeba 3 měsíců.

Vůbec ne, to se jenom svaly nafouknou, ale jde hlavně o jejich tvrdost, hustotu a separaci a na to potřebujete roky a roky neošizených tréninků a 100% jídelníčku.

Je to vůbec zdravé? Kulturistiku vnímám jako extrémní záležitost.

Extrémní tréninková zátěž tam určitě je, dnes v každém sportu na vrcholové úrovni je špička velmi vzdálená běžné veřejnosti. Samozřejmě snažíme se to dělat tak, abychom si neublížili, aby zdraví zůstalo. Důležitá je správná výživa, jím všechno jenom vařené, nic smaženého. Jím čisté produkty a používám i bylinné preparáty, které pomáhají regenerovat tělo, a také Wim Hof metodu řízeného dýchání spojeného s otužováním.

Wim Hof metoda? Přibližte nám ji.

Autorem je Holanďan, který určité tibetské techniky dýchání převedl do běžného života. Je to vlastně metoda řízeného dýchání, hypoventilace, čímž se dostanete do naprostého vnímání svého těla. Ležíte a děláte prudké nádechy a jenom pozvolný výdech. To se používá i při nádechovém potápění, aby člověk dostal do těla maximum kyslíku. Při každém nádechu se snažíte vnímat sám sebe. Provedete několik sérií a pak jdete do vody s ledem.

Před dvěma lety, když jsem na to přišel, byla představa koupání v ledové vodě snad to nejvíc nepříjemné na světě.  Ale rozhodl jsem se a naučil jsem se to. Má to spoustu efektů – tím, že okysličíte organizmus, zvyšujete PH těla, tím se zvyšuje obranyschopnost, imunita atd.

Naše tělo je přizpůsobené pro všechny podmínky, které jsou na planetě.  My jsme si vytvořili určitý tepelný komfort, když je nám zima, tak se ohříváme, když je nám teplo, tak klimatizujeme. Naše tělo ztratilo schopnost adaptace na výkyvy teplot.  Tahle metoda prospívá neuvěřitelně zdraví a duševní pohodě. Působí na mozek, na emoce… spousta lidí si tím vyléčila deprese a další bolístka a traumata. Urychluje to regeneraci – po tréninku se vždy koupu ve studené vodě.

Při tréninku ztrácím minerály – DIOCEL Biominerál mi je pomáhá doplňovat a DEVIRAL pomáhá  při zátěži jater.

Zmínil jste bylinné preparáty – využíváte produkty DIOCHI?

Ano, a vybírám si je vždy pro určité období instinktivně, podle toho, jak to cítím. Určitě jsou favoritem minerální doplňky, DIOCEL Biominerál, protože při trénincích minerály ztrácíte a je potřeba je doplňovat. Pak využívám preparáty na dobré trávení, nemám vůbec žádné problémy do sebe dostat to množství jídla, které do sebe dostat musím. Kvůli játrům používám DEVIRAL  – při extrémní konzumaci bílkovin mají játra velkou zátěž.

Teď jste ve fázi přípravy na MS. Jak taková příprava vypadá? Jak vypadá váš běžný den?

Celý den se motá kolem jídla a tréninku. Samozřejmě jsem od rána do večera v práci – pracuju jako osobní trenér.  Přiblížím momentální fázi přípravy, která je nejdůležitější – musíte se zbavit veškerého podkožního tuku a poslední týden se zbavujete vody. Člověk vytvoří dojem tvrdosti svalů bez jediného gramu tuku a vody v podkoží. Toho se samozřejmě zbavíte dietou, naprosto striktní dietou, kdy nejíte prakticky žádné tuky, sacharidy jsou velmi individuální, někdo je s pomalým metabolismem musí jíst málo sacharidů. Já mám rychlý metabolizmus, tak sacharidy můžu. Konzumuji krůtí, kuřecí a jednou za týden tatarák, protože to je čisté a bez tuku a dodá energii. Pak bílkoviny z vajíček a hydrolyzovaného syrovátkového proteinu, který si dávám jenom po tréninku a po snídani. Sacharidy jsou jenom z rýže. Večer před spaním sním 8 celých vajec. Takže za den mi to vychází zhruba 1,2 kg masa, 8 vajec, necelých 100 g hydrolyzovaného syrovátkového proteinu a k tomu sacharidy.

Říkáte, že jíte „čisté“ potraviny…

Máme farmičku, rodový statek, v Neveklově, kde chováme slepičky, máme tedy domácí vajíčka, ale nechováme tam zvířata, která bychom zabíjeli. Spoustu kuřecího masa beru od farmářů, dbám na kvalitu. Nemůžu tím pokrýt všechno, protože bych skoupil všechna kuřata, která na Neveklovsku jsou. Máme jablka, máme 350 ovocných stromků, starých odrůd, zeleninu, hlívy, máme vlastní med, máme 9 včelstev…

Jak se zrodil nápad mít vlastní farmu?

S permakulturou jsme začali před 12 lety, koupil jsem louku, kde nic nebylo. Inspirovali nás knihy ruského spisovatele Vladimíra Megreho o poustevnici Anastázii, ve kterých doporučuje určitý způsob života a učí, jak si vytvořit prostředí, ve kterém žijete. To by mělo být přirozené, přírodní, měly by tam být biotopy, které se starají samy o sebe. Tak vytvoříte přirozený přírodní koloběh, který svým vyzařováním, působením ovlivňuje mysl člověka, vědomí člověka a jeho vnímání. Vlastně vytvoříte rajskou zahradu, ne jenom farmu, kde něco chováte. Celá země byla kdysi rajskou zahradou a my jsme si ji zničili. Takhle si každý človíček kousek po kousku může vytvořit ten svůj prostor, malý ráj, který má mít minimálně hektar, proto jsme ho pojmenovali Hektárek (více najdete na www.hektarek.cz). Takový přírodní ekosystém, koloběh, který se sám udržuje sám. Člověk není předurčením ani rolník, ani zemědělec, ani farmář, ale TVŮRCE!

Říkáte, že člověk je tvůrce, přijde nápad, myšlenka, ale musíte kus zorat…

Vůbec nemusíme orat, ale vysázet musíme – když jsme si to všechno zničili, tak to musíme obnovit. Tvůrčí proces v sobě zahrnuje i určitou informaci. Můžete zasadit strom, aby vám produkoval jablka, nebo můžete zasadit strom s tím, že je pro celý váš rod, pro vaše potomky – dáte mu předurčení. Jde o myšlenku, se kterou to všechno děláte. Máme vysázený rodový les, který má přes 150 stromů, ne jenom ovocných. Nechal jsem si poslat sibiřské cedry, máme duby, buky, borovice, smrky, jilmy… Náš rodový les je sázený s myšlenkou na naši rodovou linii, takže má předurčení. Takto tvoříme naši rajskou zahradu s myšlenkou, že je pro nás a naše potomky. Není to jenom farma, nejsme rolníci.

Vědomá bytost tvoří se záměrem.

A ty geniální myšlenky jsou právě od Anaztázie – nejsou to jenom takové ty „ezoterické kecy“. Je tam lidskost, není to vůbec složité.

Čemu tedy říkáte duchovno?

Duchovnost je způsob života. Duchovní dimenze je tady ve střední Evropě, v každodenním životě. Člověk si může sice odříkávat nějakou mantru a pak se jít koukat na zprávy a přitom se rozčilovat. Jde o to vytvořit způsob života, ve kterém vás ovlivňuje to, co je od Boha, a to je příroda. Když postavíme kostel, synagogu, chrám, mešitu… to nemá s duchovnem nic společného. Biologický život, to je ono. To je od Tvůrce a od něj sahá i náš rod, naše slovanské kořeny, které bychom si měli uvědomovat. A ono se to probouzí. Globální hrátky se nás snaží umlčet a uspinkat.

Vědomá bytost tvoří se záměrem – záměrem, se kterým sázíte stromy, se kterým vytvoříte rodový les, se kterým jsme třeba vytvořili energetický kruh z menhirů. Těm také dáte předurčení. Krystaly a kameny vnímají informace, takže je do toho dáte, aby to něco dělalo v krajině. Vždy je to o pohnutce.

Se záměrem vlastně budujete i svoje tělo. Etymologicky jsou ta slova vlastně příbuzná – kulturista a permakulturista – kultivace něčeho…

Přesně tak!

Jezdí za vámi ostatní zájemci o permakulturu pro inspiraci?

Ano, protože jsme ve středních Čechách a hodně lidí to má k nám blízko a potřebují inspiraci. Také to děláme dlouho, nemáme vysazenou pouze jednu thujku. Stromy jsou velké, plodí, takže je něco vidět. Když jsme před 12 lety začínali, tak si spousta lidí klepalo na čelo. Všichni si brali hypotéky na byt a já jsem koupil louku, se záměrem vytvořit rodový statek. Pár lidí to chápalo, ale moc jsem to nešířil – člověk nešíří něco, o čem ví, že se to nesetká s pochopením, to vás jen sráží. Nenechal jsem se nikým ovlivňovat, když se pro něco rozhodnu, tak prostě jedu. Když jsme zjistili, že to roste, plodí, tak jsme nechali udělat webové stránky, kde si lidi můžou domluvit termín exkurze. V souvislosti s kulturistikou na mě často divně koukají. Čekají vychrtlého „týpka“, nejlépe v batikovaných hadrech. Ale ve zdravém těle zdravý duchJ.

Představy o spiritualitě se často různí…

Koukají na mě a ptají se, zda jsou tam správně, ale když vidí naše rýče, motorovou pilu a další, tak teprve pochopí, že se nespletli. Není dobré si vytvářet falešné domněnky, kvůli tomu, že někdo vypadá trošku jinak. Je potřeba nedávat nálepky.

Mluvíte o Bohu, mluvíte o duchovnu, nedá mi to a musím se zeptat, co nějaká meditace nebo duchovní práce? Jak se dáváte do pohody?

Meditace – její princip je o soustředění, zaměření mysli… na něco.

Nebo vyprázdnění…

Ano, nebo na „Já jsem“ a pozorování myšlenek… trénink je pro mě meditace. Tam je to zaměření se. Každé opakování, každé protažení svalů, každá kontrakce – tam musí být soustředění.

Dá se říct, že vás to dostává do „tady a teď“.

Přesně, vy jste v tu chvíli zaměřený, koncentrovaný na jednu věc. Třeba na tu sérii, na to opakování atd.

Je to tedy celkem duchovní záležitost…

Všechno je to provázané, to není jenom o fyzickém těle. Když jsme na Hektárku a procházíme se naším rodovým statkem, tak vnímáme, slyšíme, cítíme to, že tam něco roste. Ozývá se vám hromada ptáčků, máme vyfocenou lišku, srnky, daňky... Když to pozorujete, tak se zase zaměřujete na jednu věc. To jsou pro mě přirozené formy meditace. Nesedám si do lotosového květu a nesnažím se násilím koncentrovat svoje myšlenky.

Neříkám, že nejsou situace, kdy jsem rozhozený, jsem horká hlava. Ale každý profesionál v kulturistice vám řekne, že nemůžete dělat sérii dřepů s těžkou váhou s tím, že myslíte na to, že máte zaplatit složenky. Musíte cítit, jak ten sval pracuje, co dělá. Musíte vnímat svoje tělo. Potkali jsme se se spoustou takzvaných duchovních lidiček, kteří by nejraději žili bez těla. Ale my jsme tady ve fyzickém světě, na planetě Zemi. Naše vědomí se tady neprojeví, pokud nebudeme v těle. Naše vědomí se projevuje v těle, skrze tělo tady tvoříme. Jako duch to tady můžete pozorovat, ale nezasadíte ten strom. Někdo si myslí, hele, on je kulturista, tak to má asi činku v hlavě.

Máte děti?

S partnerkou Jarkou Adámkovou, mimochodem také českou reprezentantkou v bodyfitness a absolutní mistryní ČR, máme Jasmínku. Je jí dva a půl roku, je to krásná bytost, počatá se záměrem přivést takovou dušičku sem do těla. Není následek nějakého sexuálního potěšení. Je to tvůrčí proces. Člověk se někdy množí omylem.

Jasmínka bude tedy pokračovatelem…

Jak bude chtít. Ale vidím, že z ní něco vyzařuje… když se narodila, uvědomil jsem si, že se na mě dívá vědomá bytost.