MUDr. Stanislav Grof: Vědomí není produktem hmotného mozku, opak je pravdou!

 Pane profesore, jak ovlivnilo vaše směřování rodinné prostředí, výchova a to, že pocházíte z Čech?

Moji rodiče pocházeli z České Třebové, a když se chtěli vzít, měli velký problém. Maminka totiž vyrůstala v katolické rodině a ta tatínkova byla bez vyznání, proto je nechtěli oddat. Nakonec se prarodiče rozhodli, že změní pravidla a sňatek rodičům umožnili. Mně i mému bratru Pavlovi pak dali volnou ruku – nechali na nás, jak budeme zacházet s náboženstvím, umožnili nám, ať se rozhodneme, až budeme starší. Tak jsme byli bez vyznání a nechodili ani na nedělní hodiny náboženství.

Později následovala vaše studia a experimenty s LSD na psychiatrické klinice…
Jako student jsem působil jako dobrovolník na psychiatrické klinice v Praze a tam ze švýcarského Sandozu dorazila první zásilka LSD. Skupinu vedl doc. Roubíček, neměl ale dostatek času, aby s pacienty trávil několik hodin, tak nás používal jako přísedící. Studentům ale nebylo dovoleno účastnit se pokusů. Strávil jsem tam dva roky, poslouchal všechny ty fantastické výpovědi a nemohl se dočkat, až odpromuji a budu kvalifikován jako dobrovolník.
Pak jsem prožil vlastní zkušenost, při sezení jsem měl zážitek jasného světla, nic tak jasného jsem nikdy neviděl a nedovedl si ani představit, bylo to jako milióny sluncí. V té době jsem měl jen srovnání s výbuchem atomové bomby v Hirošimě. Dnes vidím spíš srovnání s Tibetskou knihou mrtvých, kde je popisováno jasné světlo, které vidíme v době smrti. Tak nějak to katapultovalo moje vědomí z těla a já ztratil kontakt s klinikou i se zeměkoulí a měl jsem pocit, že jsem přestal existovat a zažil jsem stav propojení se vším.

Vědomí není produktem hmotného mozku, opak je pravdou.

Později jsem četl o velkém třesku, o černých a bílých dírách… moje zážitky patřily do této kategorie. Potom se moje vědomí opět „smrsklo“ zpátky. Našel jsem Prahu, kliniku a své tělo. Moje vědomí po určitou dobu kroužilo kolem těla a hledalo cestu, jak se s ním znovu ztotožnit. V tom momentě mně bylo jasné, že to, co mě naučili na univerzitě, je nesmysl. Tedy, že vědomí je produktem mozku, že hmota dovede vytvořit něco jako vědomí. Opak je pravdou.

Jak může každý z nás zakusit uvědomění, že žijeme ve spirituální realitě, nikoliv pouze v 3D světě?
Existuje celá řada možností, třeba psychedelickém sezení nebo holotropním dýchání. Nabízejí celou řadu zážitků, které nám ukazují, že existuje spirituální realita. Jakmile se klienti dostanou v regresi k porodu, pak se tam objeví kvalita vědomí, které Jung říkal numinosita (svátost). Jung dával přednost tomuto názvu před slovy „náboženský, mystický, magický nebo paranormální“, protože s těmito slovy se už pojí určitá představa.
Při takovém zážitku víme, že jsme se ocitli v takovém prostředí, které je radikálně odlišné od toho, co prožíváme v každodenním životě. Máme pocit, že je to oblast určitým způsobem nadřazená, která informuje a formuje to, co se děje tady. A když lidi znovu prožijí porod, není to jen opakování toho, co se stalo biologicky, ale stává se to zážitkem psychospirituální smrti a znovuzrození.

Má holotropní dýchání a znovu zažití vlastního porodu i vliv na snížení agresivity?
Se vzpomínkou porodu se váže spousta agrese. Ta trocha pláče po narození, to je v podstatě triviální. Dítě může strávit i 50 hod. v porodním kanále a bojovat o život. Je tam stejná agresivita, jako když čtyři lidi drží hlavu člověka pod vodou a on se snaží dostat nad hladinu. S porodní vzpomínkou se pojí spousta agresivních impulzů a amorfní zběsilost organizmu, který zápasí o život. Malé děti někdy spadnou na zem, modrají, začnou řvát… většina rodičů to považuje za disciplinární problém a nedochází jim, že je to jen opožděná reakce a že se děti tak zbavují agresivity a energie, která je tam potlačená a blokovaná.

Jak je to u lidí, kteří přišli na svět císařským řezem?
Pokud tuto zkušenost lidi prožívají v holotropním dýchání, pak tam jsou elementy císařského řezu, tedy otevřené rány, ostré nože, je to docela jiný zážitek. Normální porod je celkem těžký proces, ale na konci je tam pocit triumfu. Lidé nemají pocit, že je matka tlačila, ale že se ven dostávají vlastní silou. Díky této zkušenosti člověk pak přistupuje i určitým způsobem k životu a k životním obtížím: „Zvládl jsem to jednou, zvládnu to znovu.“ Když pracujeme s lidmi, kteří se narodili císařským řezem, velice často mají pocit, že se nenarodili správně a chtějí zažít pocit správného porodu. Často vytváříme situaci, kde jsou uzavřeni a musí se probojovat. Například čtyři lidi kolem vytvoří prostor, kterým musí projít.

Pane profesore, na svých přednáškách zmiňujete umění či tvořivost jako cestu k uvolnění traumatu. Sám malujete. Jaká je funkce umění? Co je krásno?
Nejvyšší projevy tvořivosti úžasně popisuje kniha Willise Harmana Vyšší tvořivost (Higher Creativity). Ukazuje, že k nim dochází v mimořádných stavech vědomí. Umělci se nějakým způsobem stávají nástrojem nebo kanálem pro kosmickou tvořivost. Například Mozart, Beethoven, Leonardo da Vinci, nebo Michelangelo. Takové umění pak přímo zprostředkovává spojení s transcendentnem. Umění vychází z transcendence. Není to výsledek lidského řemesla nebo snažení. Vezměme třeba gotickou architekturu. Nedovedu si představit, jakým způsobem ji tvořili, neměli počítače. Kameníci dostali Individuální úkol vytesat kameny a pak poskládat dohromady. Je to neuvěřitelné, spíš chápu stavby románské, byly masivní, ale gotika? Bylo to něco, co přišlo z docela jiné úrovně.
Když navštívím gotickou katedrálu a slyším varhany a zpěv, to je pro mě spirituální zážitek. Ne to, co se povídá z kazatelny – hovoří jen o tom, jak měli lidé před 2000 lety mystické zážitky. Kdyby měl člověk mystický zážitek v kostele, průměrný kněz by ho poslal k psychiatrovi.

Podívejte se na film „Brother Sun Sister Moon“ (Bratr Slunce, sestra Luna), který popisuje život Františka z Assisi. Je v něm krásné poselství. František po návratu z války těžce onemocněl, a když se zotavoval z nemoci, zažíval mystické zážitky, díky nimž začal rozumět zvířatům. V kostele také prožíval před sochou Ježíše mystické spojení. Ve filmu je úžasná scéna – svléká si šaty, nahý vybíhá ven z kostela a vstupuje do obchodu svého otce, což byl velice bohatý obchodník s koberci, a koberce vyhazuje z okna: „Tohle nepotřebujeme, život je tak jednoduchý…“ Na závěr přichází k papeži a žádá ho, aby akceptoval řád františkánů. Scéna ukazuje obrovský kontrast: nádheru Vatikánu, zlato, prsteny a na druhé straně prostotu Františka… Papež poklekne, políbí Františkovi nohy se slovy: „Chtěl bych mít to, co ty“.

Na film jsem se podívala, poselství Františka z 13. stol. určitě stále platí. Tak mě napadá, jak moc se vědomí lidstva od té doby posunulo?

MUDr. Stanislav Grof je americký psychiatr českého původu s více než padesátiletou zkušeností ve výzkumu léčebného potenciálu neobvyklých stavů vědomí. Je jedním ze zakladatelů transpersonální psychologie a spolu se svojí ženou Christinou objevitelem holotropního dýchání. Stále přednáší a vyučuje odborné výcvikové programy holotropního dýchání a transpersonální psychologie a je profesorem psychologie na Kalifornském institutu integrálních studií (CIIS) v San Francisku.