Sebeléčení zraku aneb Odložte brýle jednou provždy

Již léta, coby lektorka jógy a jógové terapie praktikuji ve své nejužší rodině celostní přístup ke zdraví. Kromě kvalitní a vyvážené stravy, pohybu a zdravých návyků pečujeme také o svůj zrak. Na svých seminářích a lekcích jógy s veřejností zařazujeme cviky tzv. oční jógy, především na procvičení okohybných svalů a akomodaci čočky. V dnešní době přesycené technikou se zrakem soustředěným na zářící obrazovku si naše oči zaslouží láskyplnou péči. Pokud jim zavčas nezačneme věnovat svou pozornost, možná nás na potřebu změny v přístupu upozorní až žádanka o kontrolu u očního lékaře a posléze brýle na nose. Ale nemusí tomu tak být. Dokonce, i když už brýle nosíte, nemusíte se jim podvolit. Můžete je odložit.  Není to ovšem zadarmo. Tím nemám na mysli finanční stránku věci, ale především naši vlastní aktivitu. Stačí deset minut denně, vytrvale a dějí se zázraky.

Kdybych ve svém blízkém okolí neměla osoby, které natrvalo odložily své brýle, asi bych neuvěřila hned na první dobrou. Lidé na mých seminářích se brání, argumentují, že to není možné…tito lidé ke svým brýlím natolik přirostli, že se jich v hloubi duše vlastně ani nechtějí vzdát. Co je za tou nevolí a nedůvěrou? Strach? Ti, kdo se nebojí, pojďme si říct něco víc. Moje blízká přítelkyně a její dcera měly obě dvě před 5 lety silné dioptrické brýle. Kamarádka  - 2,75 na dálku a její dcera + 10,5 oboustrannou tupozrakost. Obě cvičily velmi pilně a vytrvale asi půl roku. Pak malá Alenka odložila brýle a v prvních dnech ve školce prý do všeho narážela. Dnes brýle nenosí, je plná sil a nádherně maluje. Její maminka, lékařka, brýle odložila také. A stejně tak další lidé z okolí.

Náš poutavý příběh léčby očních vad se začíná psát ve druhé polovině 19. století v New Yorku. Tam v roce 1885 William Horatio Bates promoval jako lékař na lékařské a chirurgické fakultě Columbijské univerzity v New Yorku. Mladý Bates se záhy stal uznávaným očním lékařem a přednášel oftalmologii na newyorské Postgraduální lékařské škole. Byl však nespokojen s konzervativní léčbou refrakčních vad, tedy schopností zaostření (krátkozrakostí či dalekozrakostí). Konktrétně se stavěl proti předepisování brýlí coby léčby. Ptal se sám sebe i svých kolegů: „Pokud mají být brýle účinnou léčbou pro oční vadu, proč postupem času nedochází ke zlepšení stavu oka a je tomu právě naopak?“ Sám svým pozorováním objevil velmi úzkou souvislost mezi emocemi a schopností zaostření oka.  Dokonce vypozoroval, že schopnost zaostření oka není statická, nýbrž proměnná právě v závislosti na prožitku a emočním naladění.  Vyvinul svou vlastní, tzv. Batesovu metodu a léčil i ty, kterým konzervativní lékaři předepsali brýle. S úspěchem.

Podle Dr. Batese špatný zrak vzniká primárně kvůli těmto třem příčinám:

1. Stres nebo psychické napětí
2. Špatné návyky používání zraku
3. Nošení brýlí  

S jeho přístupem však měli problém někteří kolegové a vedení nemocnice. (V tomto bodě mi Batesův příběh zrcadlí běžnou medicínskou praxi dnešní doby). Osamostatnil se, otevřel si vlastní praxi a v harlemské nemocnici poté několikrát během týdne pořádal „volné dny na klinice”, kdy většinou měl dlouhou řadu lidí, kteří čekali na jeho pomoc. Sám si vyléčil presbyopii, tedy stařeckou vetchozrakost. Vydal desítky odborných článků, po čas vydával také svůj časopis a napsal několik knih, které se věnují této problematice.

Uplynulo pár desítek let a Batesova metoda se dostala k jednomu člověku, kterému byla doslova seslána z nebes, Izraelci jménem Meir Schneider. Meir Schneider se narodil v roce 1954 s těžkou oční vadou a po pěti neúspěšných operacích lékaři jeho případ vzdali a byl prohlášen za slepého. Bylo mu šest let.  Meir se učil na základě Braillova písma. Jak píše ve své životopisné knize, jeho dětství bylo plné frustrací, ale někde hluboko v sobě měl víru v navrácení zraku. Když mu bylo 17 let, jeden přítel ho nasměroval na cvičení podle W. Batese. Meir se pustil do cvičení s neuvěřitelnou vervou, nenechal se odradit ani skepsí své rodiny, ani nevěřícími lékaři, ani učiteli. Cvičil až 13 hodin denně. Po šesti měsících začal vidět obrysy, po 18 měsících už mohl číst bez brýlí a dál pokračoval ve cvičeních, která rozvíjel a upravoval podle svých zkušeností. Přidal automasáž a pohybová cvičení. Otevřela se mu cesta k fungování zraku a k posílení celkového zdraví. Dnes Meir řídí auto a čte bez brýlí. Podle lékařů jeho nález zůstává takový, že by neměl vidět. Nicméně splnil podmínky pro přidělení řidičského průkazu bez omezení.

Meir byl v šesti letech prohlášen za slepého, dnes řídí auto a čte bez brýlí.

Meir objevil, že stejné principy, které mu pomohly vrátit zrak, fungují pro celé tělo. Později tuto metodu nazval: Metoda Meira Schneidera – Sebeléčení prostřednictvím práce s tělem a pohybem. Základem metody je uvolnění oblasti očí, obličeje, šíje a ramen. Prohloubené dýchání a prokrvení přináší nezbytné oživení celého zrakového systému. Oči jsou lépe zásobovány živinami a kyslíkem a jsou odplavovány škodlivé látky. Metoda komplexně pracuje se všemi částmi zrakového systému: počínaje rohovkou a konče zrakovým nervem. Lidské oko však není  jen kamera – výsledné vidění se odehrává v mozku. Do hry vstupuje psychologie vidění. Má-li se člověk naučit novým dovednostem, musí se napřed zbavit zlozvyků. Některé Meirem doporučené cviky slouží k nabourání stereotypů.

Na seminářích, kde se s technikou metodou Batese a Schneidera můžete seznámit, vás čeká pestrý program: např. testování stavu oka, cvičení v interiéru i venku, hry s míčkem a dokonce i procházka v absolutní tmě. Možná budete sami překvapeni, jak zábavný může být trénink periferního vidění s míčkem anebo s černou perforovanou páskou přes oči, jak osvěžující a zároveň zklidňující může být procházka tmou a jak blahodárně na oči působí slunění v kombinaci s temnotou našich dlaní.

Už dávno jsem se přesvědčila, že zkratky v životě nefungují a že k trvale udržitelným výsledkům vede pouze cesta vlastního přičinění, snahy a vytrvalosti. V otázce zdraví to platí dvojnásob. Když se ocitneme v úzkých, zajdeme k lékaři a ten nám poskytne úlevu. Krátkodobou. Občas se přihodí, že pomůže vyřešit i příčinu našeho problému. Občas ne. Není to ani tak o lékaři, ale především o nás samotných. Když půjdu za lékařem s žádostí rychlého řešení, dostanu pilulku, berličku, ortopedickou vložku anebo brýle. Když půjdu za lékařem s problémem a otázkami a budu se zajímat, co já mohu pro svůj stav udělat a co já mám ve svém životě změnit, vskutku dobrý lékař mi kromě berličky věnuje něco svého času a pozornosti, nabídne radu a případně mě odkáže na dalšího odborníka.

Ať už dostanete od svého lékaře brýle, ortopedickou vložku, berle či žádanku na masáže, zajímejte se dál, co vy sami můžete pro zlepšení svého stavu učinit. Je logické, že pokud lidské tělo podpoříme dlouhodobě zvenku, možná si krátkodobě ulevíme, ale tělo začne postupně slábnout, svalstvo ochabovat.  To je nevyhnutelný proces. Změna a zlepšení přichází vždy jen ve směru zevnitř ven. Je dobré si to stále připomínat. My to víme, ale rádi na toto vesmírné pravidlo zapomínáme. Třeba proto, že máme hóóódně práce… A odkládáme věci, které mají skutečný smysl AŽ… ale to už je jiná kapitola.